Milju – taková malá továrna na nehmotnou radost (pokud Anie Songe dovolí). Za touhle milou značkou stojí Žaneta – maminka na mateřské, která se jednoho dne nadchla pro nápad, jak poslat trochu lásky a radosti dál a tak vznikly dárkové knížky Milju, kterými můžete druhým připomenout společnou vzpomínku nebo jim říct, čeho si na nich ceníte. Já těmhle nematerialistickým radostem dost fandím.
Jak takový nápad vznikne?
„Pro tátu jsem měla obyčejné ponožky se sovou. K nim jsem napsala lístek o tom, že je mi inspirací, jak je moudrý a proto mu posílám zrovna tyhle ponožky. Tátu dárek dojal. Máma říkala, že dokonce brečel. Nebylo to kvůli nádherným ponožkám. Bylo to kvůli jednoduchému vzkazu, kde jsem napsala, co cítím.“ (Milju.cz)
S Žanet jsme realizovali focení celkem 2x – jednou v Praze v kavárně Letka, podruhé jsem si vyzvedla produkty poštou, že se do toho dám, až bude vhodná příležitost. Takové moodové fotky (ty ze kterých na vás dýchne atmosféra) mě hrozně baví, ale je to už sama o sobě docela náročná disciplína, ať už na kreativitu anebo samotnou realizaci. Vždy se najde něco, co může překazit plány.
Každý to taky nevidí tak jednoduše.
Pokud focení probíhá jinde než doma (třeba v kavárně), ne vždy jsou ostatní okolo vás stejně nadšení, že tam bude poletovat někdo s foťákem. I když jsem ve výsledku méně nápadná než kdejakej instagramovej nadšenec, dostanu často košem.
Nejsou lidi!
Abych atmosféru či situaci dokázala promítnout do reálného života, potřebuji k tomu často ještě někoho, kdo mi bude pózovat. Buď mám štěstí, že kamarádka se mnou „stejně chtěla teď někdy na kafe“, anebo musím prolomit ledy a oslovit někoho cizího. Většinou každý rád na chvilku zapózuje, ještě pokud mu jako protislužbu nabídnu hezkou portrétovku či dvě. Jen se nenechat moc unést, je to práce navíc! Takhle jsme odchytili i třeba Františka a Františku (naprosto imaginární jméno) z Nizozemí během popíjení kávy:
